Washington, D.C.

Fanoušek prezidenta, v době Bushe to muselo být ještě extrémnější

Bílý dům zezadu, blíž jít nešlo. Jsou tam desítky policistů.

Druhý víkend po mém příjezdu jsme se rozhodli strávit v hlavním městě. Z práce je to něco přes 4 hodiny jízdy autem. Vyrazili jsme přímo ze sídla Westinghouse v Cranberry v 4 odpoledne. Nakoupili zásoby jídla a pití na pátek, zastavili jsme po cestě na burgry a hranolky do auta, tak se to tady asi dělá a po 5 hodinách jsme dojeli do Washingtonu. To jídlo v autě není podle mě moc dobrý nápad. Kečup a hranolky jsou pak po celém autě a na všech částech oblečení. Na dálnici je max. povolená rychlost 65 mil/hod. Nic moc. Dálnice jsou většinou v perfektním stavu, takže my Evropani, co spole jezdíme, nejezdíme pod 85 mil/hod. Až nás jednou někdo chytí, budu mít určitě zajímavé téma na další příspěvěk. Druhá zajímavá věc na dálnicích je nezařazování. Většina řidičů kašle na to, že je za nimi pomalejší auto a protože je povolené předjíždění zprava, tak se rychlejší řidič musí přizpůsobit a předjíždět jedno auto zprava druhé zleva atd. Docela mi to vadí, hlavně když se předjíždí dvě podobně rychlá auta a nezařadí se a nejde je objet a 10 km se za nimi táhnete. Kdo to nezažil, nepochopí, ale je to otrava.

Lincolnův památník

Bydleli jsme v hotelu v centru. Westinghouse dal zaměstnancům minulý týden slevy na ubytování, tak jsme toho hned využili a měli jsme to za poloviční cenu. Přes Airbnb se dá sehnat noc pro jednoho tak za 30 dolarů. Ale ne úplně v centru, takže je pak nutné si připlatit za taxi nebo Uber. Hromadná doprava nestojí za nic. O uberu se u nás taky dost píše. Je to taková pololegální taxislužba, která využívá moderních technologií. Přes aplikaci v telefonu si objednáte taxi, což jsou většinou nějaké luxusnější auta. Můžete si dopředu naklikat, kde vás vyzvedne, v kolik, pročíst si recenze, jistit cenu a rychlost dopředu apod. Naplatíte řidiči, ale Uberu, který potom platí řidiči. Je to pohodlné rychlé, ale nelegální, protože řidiči neplatí daně, nejsou oficiálně registrovaní, ale v Americe to používá každý.

Obelisk (Washingtonům památník), za ním Kapitol a před ním památníky

Zpátky k Washingtonu. Je to moc hezké město. Každý říká, že je úplně jiné než ostatní americká města. Já jsem viděl zatím jenom Pittsburgh, tak nemůžu moc srovnávat, ale určitě na tom něco bude. Žádná budova nemůže být vyšší než Kapitol, takže žádné typický mrakodrapový downtown tam není. Všude jsou buď vládní budovy, muzea nebo památníky. Památníky hlavně na všechny americké války - Vietnam, Korea, 1.světová, 2. světová a další a další. Památník má každá větší americká osobnost. Nejdůležitější jsou samozřejmě - Washington, Lincoln a Jefferson, ale taky Martin Luther King nebo Roosvelt. Potom je tady bílý dům, kongres, vrchní soud, pentagon, ministerstva... Obyvatelé na mě působili trošku snobsky. Asi protože jsme bydleli v centru. Vyrazili jsme také prozkomávat noční život hlavního města. Obešli jsme pár klubů a barů. To je jedna z dalších věcí co mě překvapuje, jak Američani paří. Po zkušenostech z Taiwanu, kde noční život skoro neexistuje jsem od USA čekal něco mezi Taiwanem a námi. Ale myslím, že v některých ohledech se tady paří mnohem víc než u nás. Kluby se zavírají většinou už ve 2 někde ve 3, ale opravdu to v nich žije. A to Washington není nočním životem moc vyhlášený.

Jeffersonův pamáník

Co na mě zapůsobilo byli lidé kolem bílého domu, prostestující proti čemukoliv. Okupace Íráku, Gaza, daně, nerovnoprávnost, chudoba... Desítky lidí před bílých domem stojí a bojují za nějakou svou myšlenku. Byl tam člověk, který měl vztyčené celý den prostředníčky směrech k oknům prezidenta. Říkal mi, že v sbě má krev z blízkého východu, ale byl to Američan. A pokud má volno chodí tam den co den a snaží se upozornvat lidi kolem na to, co se tam děje.

Obelisk od Kapitolu

Před odjezdem jsme si vybrali jedno muzeum. Protože ty jsou ve Washingtonu vyhlášená. Ale byla to pecka. Muzeum letectví a kosmonautiky nebo tak nějak. Jako 4 inženýři jsme neohli jít jinam. Bylo tam všechno od prvního letadla bratří Wrightů, přes letadla z válek, dopravní letadla až po misi Apollo a mezkontinentální blistické střely. Strávili jsme tam celé nedělní odpoledne. Muzeum má ještě druhou část za městem, kde je i raketoplán a celé amercké letectvo, nezbyl na to ale čas.

Kapitol

Soud

The Black Keys

The Black Keys je americká kapela, pro někoho možná neznámá, pro někoho jedna z nejlepších kapel současnosti. Mně se poštěstilo ani ne týden od příjezdu do USA jít na jejich koncert. V Evropě jeli v létě turné, ale do ČR ještě nikdy nepřijeli. Tady je jedna z jejich známých písniček:

Koncert pro mě překvapivě nebyl vyprodaný, ale až později jsem zjistil, jak velká je ta hala, ve které byl. Navíc Pittsburgh není moc velké město. Je kousek větší než Brno, takže tolik potenciálních posluchačů kolem není. Je to ta stejná hala, kde hrají Piitsburgh Pinguins NHL. Nevím, kolik přesně lidí, se tam vejde, ale asi bude kousek větší než O2 arena. Jako předkapela hráli Cage the elephant. Co bylo takové typicky americké bylo pivo za 13 dolarů, lidi co si nakoupili popcorn a sushi a taky hromady lidí, kteří usínali.

Koncert the Black keys

Koncert se mi hrozně líbil, jediné minus bylo v tom, že mě nepustili na plochu pod podium. Lístky tam byly o 20 dolarů dražší a i když byla plocha zaplněná jen z poloviny, tak jsem se tam nedostal. V přestávce mei koncerty jsem prošel stadion, našel VIP klub, síň slávy, apod. Na hokej sem určitě časem taky půjdu, takže to později nafotím. Příště o tom, kde bydlím, jak se tady dá cestovat a co tady vlastně dělám.

Přílet

Zápisky začínám jako obvykle příletem. Je to můj třetí cestovatelský blog. Kdyby si to chtěl někdo připomenout, tak loni jsem byl na Taiwanu: studiumnataiwanu.blogspot.com a před pár lety na stáži v Íránu: workiniran.blogspot.com.

Malé letadýlko směr Pittsburgh

Odlet byl hodně hektický. Loni jsem na Taiwan odlétal hodně ve spěchu, ale proti letošku to nic nebylo. V pátek 5. září jsem měl inženýrské státnice a po nich přijímačky do doktorského studia. Skončil jsem v 5 hodin večer, v Praze. Následovala cesta do Brna, rychlé balení, 3 piva a v 1 v noci do postele, abysme v 7 ráno stihli autobus směrem zpátky do Prahy. Ani státnice jsem nestihl oslavit. Aby toho nebylo málo, ráno jsme dobíhali autobus, který nám skoro ujel, protože jsem se vracel, pro věci, co jsem zapomněl.

Ale vyšlo to. Na Ruzyni jsem nasedl na Boeing společnosti Delta směr New York, JFK. To je asi nejhektičtější a nejzasekanější letiště, jaké jsem kdy viděl. Docela otravné je, že nejde poslat zavazadlo až do cíle. Při příletu do USA se musí projít celní kontrolou. Takže vystoupit, projít celní kontrolu, vzít krosnu, napsat celní prohlášení, projít s krosnou 200 metrů a zase ji odložit na pás. Všude extrémní fronty, takže kdybych to nebral zrkatkami, tak by mi ty 4 hodiny stačily tak akorát. Druhá extrémní fronta byla na ranveji. Při odletu do Pittsburghu jsme byli 27. letadlo ve frontě. Byla tam kolona letadel jak na D1. Pilot nám to vynadradil okruhem na nočním centren New Yorku. A za 2 hodiny už jsem byl v Pittsburghu.

Tady se objevila docela nervozita, protože na mě nikdo nečekal. A přitom měl. Naštěstí se jenom zpozdili, takže všechno v pohodě. Dovezli mě do domu, kde budu bydlet a další 2 dny jsem prospal. Pokračování příště.